Glue-lepíme naše myšlenky na Blog.cz

http://ulozto.cz/5120537/novy-objekt-prezentace-aplikace-microsoft-powerpoint.ppt

Český herec se narodil 16. 12. 1918 a zemřel 8. 4. 1992. Pocházel z Brodku u Prostějova a později se přestěhoval do Brna, kde vystudoval Státní konzervatoř. Pracoval hlavně v divadle, hrál v několika filmech, jako např. Kdo hledá zlaté dno, Velká příležitost, Keby som mal dievča, Pozvání na zámek. Pracoval také v rozhlase, kde četl pohádky a recitoval. Jeho vnuk Matěj Dadák se taktéž úspěšně pracuje jako herec.

Rozhovor s jeho neteří Hanou Herrmannovou

1.     Z jaké rodiny pocházel?

Byl nejmladší z dvanácti sourozenců, osmi kluků a čtyř holek. Jeho manželka Miluše byla baletka a měli spolu dva syny Otakara a Milana.

2.     Vadilo mu něco na jeho práci, a co ho nejvíce bavilo?

Ne, svoji práci měl velice rád, moc ho bavila. Nejvíce ho bavilo asi divadlo. Také pracoval na Janáčkově akademii a v rozhlase.

3.     Jaké byly jeho záliby?

Bavila ho ohrádka, rybaření a houbaření. Často jezdil na Vysočinu na chatu a chodil na houby a na ryby. Taky ho bavilo vaření a pečení, pekl výborný chleba. Dokonce v časopise jednou vyšel jeho recept na chleba, jmenovalo se to Chleba ala Dadák. Hodně času trávil se svými vnoučaty.

4.     Vídali jste se jako rodina často, jaký byl?

Často jsme se vídali hlavně na chatě, ale i v Brně především na rodinných oslavách. Byl hrozně fajn a byla s ním sranda. Občas když měl dobrou náladu a vtipkoval, mluvil Hanácky.

Tuto osobnost jsem si vybrala nejen proto, že byl členem naší rodiny, ale i proto, že to byl určitě zajímavý a přívětivý člověk. Byl velmi milý, přátelský a osobitý. Je mi líto, že jsem se s ním nemohla seznámit. Hodně času trávil s rodinou, kterou miloval. Poprvé jsem ho viděla hrát v pohádce Soudce a drahokam, která se mi velmi líbila.

Představuji vám Základní školu Zeiberlichova 49 v Brně - Soběšicích. Je umístěna v krásném prostředí na severu Brna, obklopena lesy. Od 1.1.2003 je součástí Základní školy také MŠ Síčka. Poprvé byla otevřena v roce 1887. Po dlouhá léta byla jednou z nejmenších v Brně. Nejdříve byla malotřídní a později museli žáci po absolvování třetí třídy odcházet na jiné školy v Brně.  V roce 2000 byla dokončena půdní vestavba a rekonstrukce celé školy. Tak se škola rozšířila o další dvě třídy - 4. a 5. třídu. Nyní je zde celý první stupeň.

Rozhodl jsem se vyzpovídat nynější ředitelku školy: Alena Zanetti.

-          Před 5 lety, jsem se zůčasnila konkurzu a byla jmenována do funkce ředitele školy.

-          Ve své podstatě ano, sice jsem musela někde přidat, někde přistoupit na kompromis, ale to hlavní zůstává.

-          Že děti chodí do skoly rádi, jsme tu jako jedna velká rodina a snažíme se, aby dětem nevymizel úsměv z tváře.

-          Víte, vše zaleží na komunikaci kvalitních učitelů, dětí a jejich rodičů. A to my ve škole máme.

Učíme podle nových školních vždělávacích programů, ke spokojenosti všech.

-          Víte, jsme malá škola. Jeden druhému jsme vždy na blízku a počáteční problémy se hned řeší. Ne, šikana u nás není.

-          Ale to víte, že ano. Stále je potřeba něco vylepšovat a nikdy nemůžeme říct, že jsme na konci cesty.
Problémem, je například chybějící tělocvična, ale i na tom se pracuje. Mestská část města Brna, Magistrát a fondy z EU, dělají vše pro to, aby se v brzké době mohlo začít stavět.

-          Já vám děkuji za váš zájem o naší školu a přeji vám hodně úspěchů na vaší studijní cestě.

Velké školy mají často problémy se šikanou, naopak menší
ne. V tom bych viděl vekou výhodu těchto menších škol. Ve škole, tvořené pěťi sty
studenty se těžko kontroluje vztah mezi dětmi, k tomu ve škole, kde je menší počet studentů se často rodičové a děti mezi sebou znají a nestojí o problémy.

Myslím si, že větší problémem je, aby se začlenil nový student do školy, kde
je cca 70 dětí, než do školy kde je 500.

Rozhodně bych své ďítě dal spíše do menší školy, kde snad bude mít pevnější vztah mezi kamarády, než aby bylo jedno z 500set dětí.

Škola se jeví na pohled příjemně a i uvnitř je pěkně upravená. Kvalitu hodin nemůžu posoudit, protože jsem v nich nebyl.

Ze všech informací, které jsem získal na mě škola udělala dobrý dojem. V dnešní době, kdy většina dětí ve mestech chodí
do velkých škol, májí stále svoje kouzlo.

                                                                                                                                                             Roberto Zanetti

Pavla Kantorová na naší škole již delší dobu působí jako učitelka výtvarné výchovy. Ukázky její tvorby nás přivedly na nápad udělat s ní kratší rozhovor.

            Směry, ve kterých se realizuje, nechávají obrovský prostor pro sebevyjádření. Ty stěžejní, jako je street art, který vzniká (jak už název napovídá) na veřejných místech, art brut apod., vynikají živostí a osobitostí.

>1. Jaký je výtvarný směr, zaměření, ve kterém se realizujete? Mohla byste jej nějak zobecnit či jinak specifikovat?
Zaměřuju se především na malbu, video, foto a audio. Ráda všechna média vzájemně kombinuju a prolínám do multimediálních insatalací.

>2. Kde berete inspiraci?
Inspiraci beru ze života ze svých prožitků, okolí, zkušeností, hudby…

>3. Máte nějaký svůj vzor? Oblíbeného umělce? Proč?
Mám jich spoustu. Ale mé největší hvězdy jsou: Basquiat, Keith Haring, Vladimír Boudník, Josef Váchal, Alán Diviš,Vladimír Skrepl , Josef Bolf, Václav Stratil…
V obecnější rovině mám ráda street art, art brut, spontánní uměn…
Tento druh umění a umělce spojuje spontánní projev, expresivita, sebevyjádření, temnota.

>4. Chcete u této činnosti zůstat? Lákají vás i jiná odvětví?
U tvorby samotné zůstat určitě chci. Je to součástí mého života. Tvořit chci neustále a je už jedno v jaké formě nebo podobě. Chtěla bych ještě více experimentovat a zkoušet nové věci.

>5. Čeho byste chtěla v oboru dosáhnout?
Chtěla bych dosáhnout toho, aby mi má tvorba dávala stále smysl. A aby díky lidem, kterým by se moje tvorba líbila, bych se jí mohla uživit a stále v ní pokračovat.

>6. Nějaké vize do budoucna, sny, očekávání?
Do dlouhé budoucnosti nevidím. Ale v blízký době mám v plánu sehnat nějaký peníze na rozměrnější plátna. Je to můj sen udělat třeba 3-5ti metrů velké malby. Také bych se chtěla ještě víc věnovat hudbě a videu. Obsahově se to vyvíjí během samotný tvorby. Akce-reakce

>7. Mohla byste nám něco říci o vašich proběhlých výstavách? A co ty budoucí?
Výstav bylo hodně. Právě teď probíhá výstava v brněnském Washclubu. Vernisáže mě baví pořádat- vždycky mi to pomůže, takto si zrekapitulovat svoji tvorbu a znovu ji pochopit a najít nové cesty. Je to nejlepší prostor pro sledování reakce ostatních lidí a komunikace mezi dílem a divákem.

>Jinak v blízký době mám v plánu menší výstavku v brněnském Desertu na konci června- to musím ještě něco vytvořit
A přes léto taky musím ještě něco spáchat- když si zorganizuju výstavu nebo mně ji někdo nabídne, je to pro mě dobrá motivace k tomu jít tvořit šup šup- začít dělat a dílo začne život a pomalu spontánně vzniká. Na dlouhý přemýšlení, váhání a předem dané vypočítavé koncepty není čas.

Ráda bych zdůraznila vstřícnost dotazované, neboť k nám byl málokdo tak přívětivý. Je zřejmá zapálenost pro věc, která nás právě k samotnému tématu přilákala. Rozhovor byl do jisté míry obohacující a donutil nás dozjistit si některé informace o zmíněných uměleckých směrech.    

 (některé další informace a ukázky prací na www.pavlakantorova.wz.cz)

V den matek by žádné dítě nemělo zapomenout na svou maminku. Co ale dělat když se nám to nějakým omylem stane? Ráno vstáváte s klidem a míříte do koupelny, když v tom náhle uslyšíte svého mladšího bratra, jak přeje vaší mamince ke dni matek. "A sakra!" řeknete si. No není to ostuda když někdo o dost mladší jak vy
budí maminku s kyticí a bonbony a vy se jen tajně proplížíte kolem ložnice, aby nikdo nevěděl že jste už vzhůru. Rychle na sebe hodíte oblečení, které se vám válí na zemi. Vyběhnete nenápadně z domu a utíkáte do obchodu. Když už si myslíte, že jste zachráněni vidíte na dveřích napsáno "V neděli zavřeno". No není to k vzteku? Začínáte panikařit a tak běžíte do dalšího obchodu, který vás také nepotěší jeho otvírací dobou. Začínáte se potit a dělá se vám špatně z toho, jak bude maminka zklamaná. Tatínek se vám bude určitě smát, jak ste se zbytečně snažili a plížili po domě. To tak ale nehodláte nechat. Ve městě přece musí být nějaký obchod otevřený. Když dojdete na zastávku a kouknete se kdy vám to jede, tak po zjištění, že budete muset 10 minut čekat je vám ještě hůř. Ve snaze si to zkrátit jdete na další zastávku. Dřív sice ve městě nebudete, ale máte z toho že jste už k městu o zastávku blíž dobrý pocit. Konečně přijíždí šalina a vy nastupujete. Už přijíždíte na zastávku a jakmile se otevřou dveře vy vyrazíte z nich jako o závod. Běžíte přímo před sebe do nejbližšího obchodu, kterým se stává knihkupectví. Jelikož si vaše maminka ráda čte, tak ji vybíráte nějakou tu knížku. Protože se stará o zahradu a pěstuje si spoustu květin, tak vyberete nějakou o zahradnictí. Rychle míříte ke kase, když v tom zjistíte, že peníze jste nechali doma. To je váš konec pomyslíte si. Knihou praštíte o pult a velmi zdrcení opouštíte prodejnu a pomalu jdete zase zpět na zastávku. Po příjezdu domů se neodvažujete jít za ostatními a tak se jdete projít po zahradě. Jak se tak po ní rozhlížíte a vydíte spoustu květin, rozhodnete se udělat vlatní kytici. Tak trháte jednu kytku za druhou, svážete je, najdete barevnou pentličku, kterou to ještě převážete a pyšně jdete vyhledat maminku. Už ve dveřích se na ni usmíváte a nesete jí kytici. Maminka má velkou radost, že je vlastnoručně dělaná, to má větší význam než jen koupená v obchodě. Jdete k sobě do pokojíku si lehnout a odpočinou po té velké tůře. Najednou někdo klepe a vstoupí tatínek s tím, že koupil bonbonieru pro vás, abyste ji mohli dát mamince. V té chvíli máte chuť křičet a něco rozmlátit. Po chvilce jste ale zase v klidu, jelikož takhle je ten dárek pro ni alespoň od vás a to si přece maminka zaslouží.

"Neházej to na tu zem!!!" "Ajo, ty seš vlastně ta, co dělá scény, když někdo hází odpadky na zem, ha ha ha." "No a co? Když každej takhle odhodí něco na zem, tak brzo nebudu moct vylézt ani z baráku, pochop." "Chápu," tvrdí Lucka se smíchem a vím, že absolutně nechápe.

Nejsem v třídění nijak zuřivá, spíš naopak, ještě tak sem tam PET láhve hodím do správného koše, snad i to sklo, ale ne vždy, čisté svědomí tedy opravdu nemám. Ale hodně mi vadí, když jdu do parku a kvůli nepořádku na zemi a množství nedopalků se až bojím sednout si na zem. A na co pak parky máme, když se tam nedá ani pobýt? Na odpadky?!

Lidé to tu ničí. To je prostě fakt. Je zbytečné řešit, jestli hodně nebo málo. Taky se neříká "ale on zabil jenom trochu". Začíná být velmi pravděpodobné, že pro všechnu naši lenost za nějakou dobu dojde k tomu, že nebudeme umět rozlišit klasická sídliště od skládky.

Bydlím v Brně už nějaký ten pátek a vidím, jak se prostředí mění. Tam, kde dřív byla zelená plocha, je dnes již jen popelavá půda, na které se povaluje nepořádek. Voda, ve které jsme se dřív koupali, je plná vyhozených pneumatik, lahví a spotřebičů- fuj!!! Ale zase abych byla objektivní, faktem je, že přibylo kontejnerů na třídění, ale stále jsou dost daleko od některých obydlí na to, aby se lidé mohli vymlouvat. Když už nejsme schopni třídit na 100 %, tak aspoň ať to vyhazujeme na místa k tomu určená!

            Máme ve třídění svobodu. Můžeme, nemusíme. Ale lepší otázka je- chceme? Každý má prý právo na život, chtěla bych, aby moje děti žily svůj život ve světě, který se aspoň podobá tomu, ve kterém jsem žila já. Aby věděly, jak vypadá zelená tráva, aby mohly chodit po ulici, aniž by se museli brodit nějakým smíšeným hnusem. Nechci toho přece tak moc, no ne?

            A proto, abych sama za sebe mohla mít lepší životní pocit, neházím věci na zem, snažím se přemáhat svou lenost a to, co jsem schopná rozlišit, správně vyhodím. A tohle minimum myslím nezabije nikoho.

Jak dlouho bude možné ještě naši planetu obývat stejným způsobem, jakým to děláme teď? Spousty odpadků,
skleníkové plyny, jaderný odpad… to vše naší planetě moc neprospívá. Spousty věcí se nyní dělá ze "zeleného". Ale je to velice malý zlomek spotřebního materiálu. Tato problematika se řeší většinou ve spalovnách, ovšem globální oteplování a ozonová vrstva toto neumožňuje. Skladovat odpad na určitých místech také není možné, protože žít v odpadu nechce asi nikdo.Ale toto pořád není nebezpečné. Mnoho chemických nebo jaderných látek se již využilo a zbytky z těchto nebezpečných odpadů se také někde musí zlikvidovat. Například jaderný odpad se ukládá do obrovských betonových kobek, ze kterých se radiace dostává jen velice těžko. Podzemní haly se také časem zaplní a nechat je tam pohřbené určitě přírodě neprospěje. Časem se tyto betonové masivy mohou uvolnit a kontaminovat podzemní vody. Vědci na svoji obranu říkají; že jaderného odpadu je mnohonásobně méně než zplodin v tepelných elektrárnách. Ano, je to sice pravda, že tepelné elektrárny produkují spoustu skleníkových plynů a mají mnohonásobně menší výkon než jaderné, které žádné skleníkové plyny nevypouští. To už jsme ale úplně odběhli od tématu. Třídit, či netřídit. Otázka na kterou je snad jasná odpověď. Zcela jistě je velice důležité odpad třídit. Záplavy odpadu se dají mnohonásobně omezit při dělení odpadu na modrý, žlutý a zelený. Tyto odpady se dají dále zpracovávat a využívat. Stačí když se ozonová vrstva ničí pouze nerecyklovatelným odpadem.

Z recyklovaných plastů se dá udělat mnoho věcí od nových plastových lahví, až po oblečení
a další věci. Sklo je velice dobře zpracovatelné, a po vyvaření se dá opět plnit nápoji k tomu určenými, přetavit na jiné sklenice či skleněné věci. Z papíru se dá udělat sice zase jenom papír, ale i to je lepší než ho pálit.

Poslední dobou mám pocit, že se mi svět obrátil naruby. Však to znáte. Jakoby všichni okolo vás chodili hrdě vztyčeni a vy jste kolem nich skákali po hlavě. Ničemu nerozumím. Co se tak změnilo? Po nějaké době potkávám své dlouholeté známé a kamarádky a div nehoním svoje oční bulvy po okolí.

Například minulý měsíc si to kráčím městem a láduji do sebe poslední kousek dobroučké pizzy, kterou jsem si koupila před chvílí. Na kalorickou hodnotu v tu chvíli vůbec nemyslím, však on to můj zadek nějak zvládne. Najednou mě zastavuje blondýna s perfektní postavou a milým úsměvem. Vcelku nic neobvyklého říkám si, ale jen do doby než mi dojde, že to je Marcela, moje bývalá a nedávno ještě značně obtloustlá spolužačka ze střední. Jaksi se ve mě vzpříčil ten poslední kousek pizzy a sama se chválím za to, že jsem se neudávila. Marcela pohodí světlou hřívou, poupraví si těsnou blůzu a zeptá se, jak se mám. Odpověď mi chvíli trvala, musela jsem se v duchu proklít za tu sežvýkanou pizzu a letmo jsem si povzdychla nad svým plným ale nikoli pevným hrudníkem, kterým teď oplývá Marcela. Začala mi vysvětlovat, že změnila místo a má značně náročného šéfa co se týče reprezentativního vzhledu, takže musela "trošku" zhubnout. Trošku opakuji si v duchu. Sjíždím ji od krku dolů a div jí vzteky nevyškubu vlasy. "Moc ti to sluší," řeknu vynuceně a snažím se tvářit co možná nejvíc lhostejně. "Víš Monči, ono to není zas tak těžký. Víš, co myslím, prostě jen chvilku bez jídla. Nemysli, že jsem si toho nevšimla. No tu pizzu myslím! Nezlob se, ale už musím." Nahodí zářivý úsměv, že bych jí vymlátila zuby a odchází. Jenže tohle byl jen začátek.

Je to asi 14 dní, co jsem potkala další pohromu. Jménem Lucie a věkem něco kolem třiadvaceti. Seznámili jsme se na kurzech španělštiny, které jsem musela absolvovat v rámci dalšího vzdělávání. Byla nejhorší ze skupiny a bohužel seděla vedle mě. Já naneštěstí patřila mezi skupinu poctivců a snaživců, které náš vyučující opomíjel a raději se věnoval zaostalcům a primitivům jako byla právě Lucie. Dožíralo mě její chování, její stupidní otázky a nejvíc to, jak chrochtala, když se smála. Moje sebevědomí vedle ní vždycky rostlo. Říkala jsem si, že oproti tomuhle jsem v životě hvězda, a že 100% chlapů by sáhlo raději po mně než po ní. Ha, chybička se vloudila. Kráčí si to po nákupním centru po boku chlápka, který by mohl dělat tvář dámských časopisů, a září na celé okolí. Jakmile mě zmerčí, žene se ke mně. Před očima se mi míhá její ruka s prstýnkem se slovy : "Jsem zasnoubená, bla bla bla, budeme se brát bla bla bla...tohle je Erik..." Nasadím milý výraz a přes zuby vycením "Tak to vám oběma blahopřeju!" Ta věta mi snad poškrábala celé hrdlo brrrr. Jakmile mi dovyprávěla celý jejich srdceryvný příběh mohla bych dělat chrliče jedových slin. Vše dovršila závěrečnou větou : "Tak se měj Žužu, chro chro chrooooooooooo." Smíchy se mohla ulámat. Věděla, že mě ta přezdívka naštve a tak se jen spokojeně usmívala a táhla si svého ptáčka zpěváčka stranou. Samotnou mě napadlo, jestli může být ještě něco horšího?

Dnes jsem se přesvědčila o tom, že opravdu může. Čekala mě zkouška z evropských studií a tak jsem jako vždy vyrážela o něco dřív, co kdyby náhodou byla někde nějaká kolona. Už u domu jsem si všimla mladíka, který šel na protějším chodníku. Pěkný, urostlý, samý sval - prostě radost pohledět. Nasadila jsem svižnější tempo, abych mu vůbec stačila. Po chvíli mi přišlo, že spíš běžím. Vběhli jsme pod most a v dáli už jsem viděla zastávku spoje. Zrovna přijíždí! Zrychla jsem ještě víc a chtěla jsem věnovat poslední pohled mladíkovi od vedle, když v tom prásk. Natáhla jsem se jak dlouhá, tak široká. Jakmile jsem se zvedla a dala sbohem odjíždějícímu spoji, došlo mi, co se vlastně stalo. Uklouzla jsem na, jak to říct slušně, psím výměšku. Ono by to nebylo až tak nic hrozného, kdybych si do něj následně nelehla. Krásný hnědočerný talíř se mi obtiskl na záda bílé halenky. V životě jsem si nepřipadala trapněji. Neměla jsem nic, čím bych to schovala. Hanbou jsem utekla domů a následně zmeškala zkoušku. To byl tedy den.

K večeru se mi ozvala moje spolubydlící, že se zpozdí, protože jde na pohotovost. Vážně mě vystrašila, ale když přišla domů, měla na čele jen dva stehy a nalitou modřinu. Z jejího vyprávění jsem se dozvěděla, že narazila do otevřené školní skříňky, když údajně studovala nový rozpis hodin. Najednou se v jejím vyprávění objevilo jméno Marek a bylo mi vše jasné. Možná studovala rozpis hodin, ale to by ho ten Marek musel mít připevněný na zadnici. Obě jsme propadli smíchu a shodli jsme se na tom, že největší pohromou pro ženy může být právě nejvíce obdivovaný a žádaný muž. A pak, že za vším hledej ženu =)

Městskou hromadnou dopravu využívám téměř každý den. Od doby, co jsem začala chodit na gymnázium, se stala nedílnou součástí mého života. Nyní se již vyznám skoro ve všech spojích, číslech a trasách. Za tu dobu jsem se tohle všechno dokázala naučit. Vždy tomu tak ale nebylo. Když jsem ještě chodila na základní školu, MHD mi bylo naprosto cizí. Když jsem dřív někam musela jet s pomocí MHD, byla jsem v podstatě ztracená. Kamarádi se mi snažili pomáhat a popsat mi, co kam jede a kdy mám přesedat. "Půjdeš na pětku, pojedeš dvě zastávky, přesedneš na dvacet šestku a pojedeš na starku, tam vystoupíš a nasedneš na čtyřicet čtverku, kterou pojedeš až na konečnou. Chápeš?" Musím uznat, že jsem nechápala. Nevěděla jsem, že "pětka" je tramvaj, nevěděla jsem, že "dvacet šestka" je trolejbus, nevěděla jsem, že "čtyřicet čtverka" je autobus, a už vůbec jsem nevěděla, co si mám představit pod pojmem "starka"! Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Pak ale přišel zlom a já jsem se dostala na gymnázium, které bylo od mého bydliště vzdálené natolik, že možnost MHD byla nevyhnutelná. První den jsem nervózně postávala na zastávce a několikrát si četla jízdní řád a zastávky, přes které by měl daný trolejbus jet. Po chvíli přijel k zastávce autobus, po mém důkladném prohlédnutí jsem si byla jistá, že tohle opravdu není trolejbus, že číslo, kterým bych měla jet, se neshoduje a konečná stanice mi také přijde cizí. Když autobus odjel, ještě několikrát jsem si zkontrolovala jízdní řád. Samozřejmě musel mít zrovna v ten den trolejbus nemalé zpoždění. Najednou jsem v dáli spatřila trolejbus. Pomalu jsem přistoupila k okraji zastávky, připravena do trolejbusu nastoupit, když v tom jsem si všimla velkého nápisu na přední straně, který jasně hlásil, že ani tímto dopravním prostředkem bych se nedostala na správné místo. Na nápisu totiž nebyla napsána konečná stanice, kterou jsem požadovala, nápis totiž jasně hlásil: "Vozovna Husovice." Trošku jsem začala panikařit a říkat si, jestli ještě ten můj "vysněný" trolejbus přijede. Opět jsem tedy začala studovat jízdní řád. Začetla jsem se do něj natolik, že jsem ani nepostřehla další trolejbus, který se blížil k zastávce, až když vedle mě zastavilo velké monstrum se žlutými "tykadly" jsem zbystřila. Naneštěstí trolejbus zastavil tak úžasně, že mi byla přední tabule s názvem konečné stanice skryta. Zkusila jsem tedy štěstí a do trolejbusu nastoupila. Hned po nástupu jsem začala zjišťovat, do čeho jsem to vlastně nastoupila. Ke svému velkému údivu jsem se opravdu trefila a nastoupila do správného dopravního prostředku. Nyní mi už jen zbývalo vystoupit na správné zastávce. Bedlivě jsem poslouchala hlas neznámé dámy, která hlásila všechny zastávky a jakési tarifní zóny, které mi nic neříkaly. Jednu zastávku před mým vystoupením, však do trolejbusu nastoupil houf lidí, který mi znemožnil výhled na malinkou elektronickou tabuli, na níž jsou napsány následující zastávky a jelikož se také s jistým zanícením společně bavili, nebyla jsem schopná rozeznat, co ta milá paní právě ohlásila za zastávku. To co jsem totiž zaslechla, znělo jako "Pálstí". Přibližně jsem tušila, že tuto zastávku bych měla vystupovat, ale raději jsem si to chtěla nějak ověřit, a tak když trolejbus zastavil, chvíli jsem počkala, co se ozve za název zastávky. "Pálavské náměstí." Ha! Tady vystupuju! Rychle jsem se prorvala přes dav lidí a už jsem si to kráčela ke své škole, naplněná blahem, že jsem se sem vůbec dokázala dostat. Od té doby se pro mě MHD stalo samozřejmostí. Za ty roky jsem se naučila skoro všechny důležité spoje. Zastávky některých spojů znám nazpaměť, vím, co jezdí často a na co si naopak budu muset počkat a stala jsem se tím typem člověka, který ostatní navede na dané místo pomocí čísel daných spojů. Stala jsem se v podstatě takovým "profíkem" přes MHD. A co vám tím vším chci říct? No možná to, že není vše tak složité, jak se může na první pohled zdát a že bychom měli vše prvně vyzkoušet na vlastí kůži, než něco definitivně zavrhneme.

Co myslíte, je hokej ,jakožto tvrdý sport, určen jen pro tvrdé chlapy nebo mu mohou propadnout i zástupkyně něžnějšího pohlaví? Někoho přivede ke sportu kamarád nebo člen rodiny, jiné například automat na kávu. Musím uznat, že já osobně jsem se začala o hokej aktivně zajímat až poté, co jsem se kdysi náhodou připletla na zápas pro mě tehdy ještě neznámého amatérského hokejového týmu Toyota. Jenže tenkrát mě až tolik nezaujal pohled na dvanáct chlapů napasovaných ve výstroji a hopsajících po ledě s kusem dřeva. Ne, prvotní jiskra vzplanula až ve vstupním vestibulu, kde jsem pohledem do prosklených dveří zahlédla právě těch dvanáct chlapů svlečených do půl těla, jak prochází koridorem ke svým šatnám po zápase.
Vhledem k tomu, že mi v zorném úhlu poněkud nešikovně stálo schodiště, nenápadně jsem se sunula bokem, abych se konečně dostala do čistého výhledu. Moje zasněné plížení probrala až parádní rána, to když jsem nedopatřením sestřelila nápojový automat Nescafé. Okamžitě jsem nechtěně upoutala pozornost všech kolemstojících i tlupy neandrtálců v koridoru. Kdyby to nebylo už i tak trapné, snažila jsem vše zamaskovat tím, že jsem okamžitě upřela svůj pohled na automat a začala si mumlat něco o tom, co s tím proklatým automatem je. Až po nějaké době mi došlo, že zástrčka automatu leží nečinně opodál. Pokud jsem se doteď cítila trapně, tak opravdu nevím, jak bych nazvala pocit uvnitř nyní. Všichni v sobě začali ochotně
dusit smích. Odsunula jsem se stranou a obsadila jednu z laviček. Vlastně ani nevím, na co jsem tam ještě čekala. Najednou z oněch prosklených dveří naklusal mamčim mladší bratr Petr. Zpozoroval mě a zamířil mým směrem. Jeho uvítání mě ani moc nepřekvapilo, ihned začal mluvit o tom, co se probíralo v šatně. _"Prý tu nějaká slepice srazila automat," oznamuje mi s cukáním koutků. Udělala jsem jediné, co mě v tu chvíli napadlo. S naprosto nezaujatým a lhostejným výrazem ze sebe vyhrknu: _"No měls to vidět! Čučela po klucích a...a...mimochodem tys tam nebyl, že ne?" Petr smrskne čelo a vrtí hlavou. Začnu se připitoměle culit, protože mi dojde, že jsem se chtíc nechtíc trochu proflákla. _"No víš...já jen...jako abych ti to nevyprávěla víš...jako...kdybys to viděl." Petr se zakusuje do své svačinky a jen pokyvuje hlavou. Chvíli se bavíme na účet oné nešťastnice, se kterou bych nechtěla mít pranic společného. Když už si myslím, že je vše zažehnáno, není! Jeden z Petrových kamarádů se řítí k Petrovi a sype na něj informace týkající se dalšího týdne. Dělám, že mě strašně zajímá, jak rolba uhlazuje ledovou plochu na hřišti. A najednou přijde to, co jsem chtěla ze všeho nejmíň. _"Jé, no to je náhodička, nedáte si něco z automatu slečno?" Petrovi to samozřejmě dojde a spolu s kamarádem se do sebe perfektně zalomí smíchem. Když tohle jejich divadélko skončí, oznámí mi, kdy mají další zápas a ať určitě přijdu. Nakonec to nebylo až tak strašné, říkám si v tramvaji cestou domů s úsměvem na rtech. Další týden soustředěně pozoruji hru, aby mi neušel ani jediný detail a hra mě začíná pekelně bavit. Líbí se mi to napětí, které vám hra navodí, a atmosféra, která kolem panuje, vás vážně nutí uvolnit se. K tomu bezpochyby dopomáhá i alkohol v podobě podoma pálené slivovice. Člověku se opravdu až zkroutí prsty na nohou. Brrr! Konečně jsem pochopila to davové šílenství na utkáních NHL. Hra mě vyloženě nutí si čas od času zařvat. Svůj tep bych přirovnala hranici před zkolabováním. V těle mi buší adrenalin. Hltám každou vteřinu. Nikdy jsem nevěřila tomu, že člověk může být tak posedlý hrou. Opravdu jsem tomu propadla! Od té doby jsem nezmeškala jediný zápas. Toyota nasazuje laťku amatérského hokeje a já jsem nakonec ráda, že mě onen nešťastný automat hodil do hry!